Červen 2026
Můj příběh
Chtěla jsem být úspěšná. Celý život. Ale netušila jsem, co to slovo doopravdy znamená — a co mě to bude stát, než to pochopím.
Mámou jsem se stala poprvé, když mi bylo 21. Dnes mi je 40 a mám 4 děti. Otevřela jsem 2 restaurace, jeden obchod s oblečením. Pracovala jsem na barech, v telekomunikacích, v Německu jsem dělala knedlíky. Když bylo třeba, měla jsem víc práce najednou.
Byla jsem workoholik přesvědčená, že musím pracovat hodně, aby to bylo vidět. Že se musím každému zavděčit. Byl jsem ten člověk, co neuměl delegovat a myslela jsem si, že všechno musím udělat sama — v práci i doma. Myslela jsem si, že úspěch je přímá úměra k penězům.
Mám dvě holky a dva kluky. U holček si nejčastěji vyčítám, že jsem na ně neměla čas. U třetího to už bylo lepší. A teď u čtvrtého jsem zavřela salon a užívám si práci, kterou mám. Jsem doma kdykoli chci. Jsem vděčná, že jsem došla až sem.
Vím, jaké to je projít vyhořením. Vím, jaké to je být zoufalá z únavy. Vím, jaké to je být ve vztahu, kde se snažíš, aby druhému došlo, že jsi vedle něj. Vím, jaké to je, když mu to dojde pozdě. A taky jaké to je být s dětmi sama.
A taky když nemáš peníze — jako fakt nemáš. Taky vím, jaké to je místo úspěchu mít výsměch a dluhy. Když se musíš dokopat a začít znovu, jako by nic.
Vím, jaké to je mít milion myšlenek a přivodit si strach a stres daleko dřív, než se stanou věci, kvůli kterým to žiješ. Ale taky vím, jaké to je, když se to změní. Když měníš sama sebe. Když musíš změnit pohled sama na sebe. Když musíš změnit svou hlavu a převibrovat z nedostatku, z neúspěchu.
Když musíš věřit a nechat všechno, aby se propsalo. Že to trvá a ty musíš být trpělivá a věřit. Když někdo říká jak — a ty mu nerozumíš a nevíš, co myslí a jak to máš udělat. Že to neurychlíš. Že minulost pochopíš až zpětně. A bez ní by nikdy nedošlo k tomu, co získáš.
Každý má svou cestu. A ty ji musíš respektovat.